14 apr Čo je najväčší darček pre naše deti, a nielen pod stromčekom?
Prinášame zaujímavé myšlienky renomovaného českého lektora a kouča osobnostného rozvoja Emanuela Byrtusa, ktorý o sebe hovorí, že je predovšetkým „otcom piatich detí a siedmych vnúčat“. Tisícky ľudí priviedol, alebo aspoň inšpiroval k lepšiemu životu a objavenia toho, čo človek neustále hľadá a iba sťažka nachádza. Stačí vám dvadsať pokojných minút, aby ste zvládli tento text, a možno nájdete svetlo, za ktorým sa oplatí ísť. (Článok, aby sme zachovali originálnosť myšlienok a celého textu, uverejňujeme v pôvodnom znení.)
Jak často se ptáte svých dětí: „po čem toužíš, co si přeješ?“ Jaké jsou jejich odpovědi?
Většinou si přejí spoustu hmotných věcí – play station; lyže; tablet… atd. Možná se od nás dospělých nenaučili, že ty nejcennější VĚCI nejsou věci. 
Možná je to proto, že vidí, jak se po celé dny honíme za tím hmotným blahobytem a někdy nemáme čas sami na sebe a ani na ty děti. „Dej pokoj, vidíš, že teď nemám čas“ – trochu podrážděně; nebo „teď ne, já jsem tak unavený, potřebuji si odpočinout…“ – říkáme vyčerpaně.
Cítíme se trochu provinile, a tak to hmotné opravdu nezanedbáváme. Hromady pod stromečkem, jsou ve většině rodin stále větší a větší.
Možná však jsou důležitější VĚCI – zážitky, že jsme opravdu spolu – vzájemná podpora a čas naslouchání, sdílení vnitřního světa, empatie, zájmu o ty druhé kolem. Myslím tím hlubokou, lidskou otázku maminky, tatínka: „ co můžeme udělat proto, aby se nám spolu dařilo lépe.“ Ano, je to o velké upřímnosti. Z hlediska dítěte a často i dospělého o velké odvaze a důvěře mluvit otevřeně a jít do rizika podrážděné reakce, nepochopení, odmítnutí, kritiky a poučování.
Možná pocházíte ze „staré školy“: „přece si nemůže to dítě dovolit, říkat mi, co bych měl dělat“! Mám však pro nás všechny otázku:
Jak se mají naše děti naučit naslouchání a empatické otevřené komunikaci pro vzájemnou podporu?
Když my sami máme tendenci se vyhnout komunikaci o nepříjemných věcech. Nebo o těchto věcech komunikujeme podrážděně, útočně, či obranně. Jediný způsob, jak se to můžeme naučit, je dělat to. Spolu. A tady se ukazuje určitý princip.
Uvědomění principu Života.
Naše děti (i lidé kolem nás) se od nás totiž neučí tím, co jim říkáme, ale tím jak se chováme.
Proto se potřebujeme sami aktivně učit komunikací projevit hluboký zájem, s empatií a respektem k vnitřnímu světu každého z nás.
Tak jsme se do toho pustili i my s naší rodinou. S odvahou a chvěním opakovaně kráčíme po nejisté půdě. Výsledkem je narůstající pochopení, vzájemná důvěra, blízkost a vzájemné ocenění, včetně uvědomění konkrétních věcí, které je potřeba v našich návycích chování změnit. To vše děláme jen proto, že stojíme o to, aby se nám spolu dařilo lépe. Stojíte o to i Vy?
Příběh života:
Mám to štěstí být u toho, když my sami a další rodiče v naší širší rodině získávají odvahu a svou empatickou otevřeností, tak posilují vzájemnou důvěru. Právě letos na Nový rok jsme otevřeli tuto otázku pro všechny: „Jaké je vaše přání? Co byste si přáli, aby se změnilo tak, aby se nám spolu dařilo lépe?“
Ve skupince tří rodin s celkem šesti dospělými a šesti dětmi bylo chvíli ticho. Bylo vidět, jak každý v sobě váží to riziko: „Mám být upřímný, někdo se naštve a já narazím?“
Jistě se tak dětem, ale i nám dospělým nejednou stalo. Bojíme se zhoršení vztahů, ne-respektu, výčitek, nepříjemných pocitů a tak raději mlčíme, dokud to jde. Ano dá se to vydržet. Vydržet v tom pocitu izolace. Není to však přirozené, lidské. Tam uvnitř něco chybí. Schází pocit vzájemného pochopení, blízkosti, důvěry a vzájemné podpory.
Pokud ovšem chcete, aby se děti a lidé otevřeli, je potřeba uvnitř sebe vytvořit bezpečné prostředí respektu a úcty k názoru a vnitřním světům všech. Také je potřeba, abychom se nejdříve otevřeli my sami a to především ve svých srdcích.
Uvědomění principu Života.
„Je to citlivost, empatie, která nás drží zpět, abychom druhým neubližovali a neohrožovali je“ – to je to co se potřebujeme učit ve vztazích, díky projevům v komunikaci, obnovit.
A tak se stalo, že první maminka v té širší rodině vyslovila své přání.
Pamatujme, že vyslovené přání není snaha změnit druhé, ani vyčítat a poukazovat na jejich nedostatky a chyby. Je nutné odložit poučování, požadavky, podrážděnost, zlost a snahu ukázat jim to špatné. Během vyjádření je potřeba, abyste cítili uvnitř sebe lásku, bezpečí a respekt člověku a až pak řekli prostou žádost. Žádost s doplněním, že to oč žádáte, je jenom proto, aby se nám všem společně dařilo lépe.
A to se té první mamince podařilo. Po vyslovení a vyslechnutí žádosti maminky, bylo vše přijato, bez dalších komentářů.
Potom přišel se svou empatickou žádostí další rodič. Opět vše proběhlo bez výčitek, obviňování, či obhajoby nebo podrobného vysvětlování. Jen naslouchání a respekt k názoru, žádosti. Děti se učí, zjišťují, že každý smí sdílet svůj úhel pohledu, svůj svět. Učí se tím, jak dospělí naslouchají a respektují, že to ten druhý tak cítí… Pak bylo delší ticho a bylo cítit, jak další hledají v sobě ochotu a odvahu, otevřít se…
A pak najednou se otevřelo první dítě, vlastně mladá slečna. Se slzami v očích překročila svůj limit strachu. Žádá své rodiče, aby byly důslední. Vzpomíná na příběh, kdy dostala trest – být ve svém pokoji bez televize. A po chvíli za ní přišla maminka a říkala ji, že už může zpátky. Vypráví o tom, jak se cítila zmateně a nejistě. Cítila, že to není dobře a raději zůstala ve svém pokoji. A pak vypráví, že se to odehrává často. Ta nejistota, kdy se příkazy a požadavky mění, dle momentální nálady.
Uvědomme si, že při chybách dětí přichází zastrašování a výhrůžky, které rodič často ani nemyslí vážně, jen je v emočním únosu vystřelí ven. Což ho pak mrzí a stejně to odvolá a sám nedodržuje. Sám rodič ví, že přestřelil, cítí se provinile. Myslí si, že je to potřeba dětem prominout a je to dobře pro děti. Neurotické a stále se měnící příkazy a požadavky však vytvářejí nejisté prostředí, které se promítá do ztráty pocitu bezpečí, sebevědomí. Dítě nikdy vlastně neví, co platí a co ne. Někdy to rodič tvrdě vyžaduje, jindy se totéž jen tak přechází či promíjí.
Pamatujme, že nejisté hranice, nejisté a ohrožující chování rodiče vychovává nejisté dítě. Vždyť existuje možnost klidně nastavit hranice, nastavit dohody s dopady a laskavě, pevně žádat jejich dodržování. 
Tou rozechvělou upřímností malé slečny se uvolnila odvaha uvnitř dalšího dítěte. A tak mluví o svých potřebách a žádostech další rodiče i děti. Už se učí s láskou a respektem k druhému člověku žádat o změnu jeho projevů chování.
Tušíte, že nejvyšším přáním dítěte vůči rodičům může být důslednost?
Věřili byste, že malý klučík se slzami v očích říká: „Jak mi může maminka říkat, že když budu jako táta, tak skončím pod mostem? Vždyť můj táta je můj vzor!“
a jiné dítě: „Proč si oba rodiče chodí ke mně stěžovat jeden na druhého? Já je mám oba ráda a vůbec si s tím nevím rady.“
Velmi pravděpodobně nevíme, po čem naše děti opravdu touží. Zjistíme to, až najdou v sobě důvěru k nám a sdělí nám, co skutečně cítí a potřebují.
Uvědomění principu Života.
Pamatujme, na PŘIJETÍ. Přijetí, že my i naše děti jsme dobří. Jsme dobří lidé, jen některé naše nevědomé návyky v projevech chování jsou škodlivé pro nás samotné i pro rodinu. Je potřeba si to v kruhu bezpečí uvědomit.
Jsme dobří, nejlepší jací umíme v danou chvíli být. Přijměte tak sebe i naše děti takové jaké jsou. Potřebujeme slyšet: „mám tě rád, jsi v pořádku, vážím si tě“ – cítit svou hodnotu, podporu, přijetí, lásku. A pak se potřebujeme také často zastavit a požádat druhé členy rodiny o jejich úhel pohledu na to, co konkrétně je v našem chování hodné změny. Jak jinak se to mají naše děti naučit dělat samy, než tím, že to co po nich chceme, děláme důsledně my sami. A naše děti také potřebují slyšet: „Na mém vztahu k tobě se nic nemění, ale tohle chování ti opravdu škodí nebo škodí naší rodině“ Nezlobím se na tebe, ale tvé chování není v pořádku!“. Chceme-li po našich dětech naslouchání, uvědomění a změnu škodlivého na prospěšné, pak to zase musíme u-dělat my sami!
A tak jsme ten večer zažili hlubokou opravdovost a vzájemné pochopení dětských světů a světa rodičů. Věřte že, často jako rodiče vůbec netušíme, co se skutečně odehrává v dětské mysli a dětském srdci. Pokud se vám děti opravdu otevřou budete překvapeni, stejně jako jsme byli my. Pokud se dokážete vzájemně otevřít a zůstane respekt a dobré vztahy, pak roste vzájemná důvěra, ochota k otevřenosti, která podporuje rozvoj.
To je jen malý výsek příběhu, který nám ukázal, že stojí za to budovat s respektem otevřenost, která se pak projevuje důvěrou. Komu jinému by měli děti důvěřovat, komu jinému by se měli svěřit, když ne vlastnímu rodiči? Pokud se tak neděje a jsou uzavření, je to jasný signál o nízké důvěře a sebedůvěře.
Uvědomění principu Života.
Jediný způsob, jak se můžeme dozvědět co se děje v mysli a srdci druhého člověka, je když to upřímně řekne.
tomu ovšem musíme vytvořit podmínky. 
Uvědomění principu Života.
Vytvořme kruh bezpečí – atmosféru úplného bezpečí, udržení vztahu vzájemného respektu a lásky k dítěti a všem v rodině.
Pak si dokážeme s chvěním a slzami říct to citlivé, hluboké, to co nás trápí a co bychom patrně jinak nikdy neřekli. A pokud to dokážeme být otevření s láskou a respektem, pak nastává velká blízkost a skutečný zájem změnit to, co ubližuje druhým a zároveň i nám všem.
Vždyť jsme přece ORGANISMUS. Ano rodina je organismus. Když se jedné buňce organismu daří špatně, tak to ovlivňuje všechny ostatní buňky a celou rodinu.
Pamatujme, že stojí za to vytvářet kruhy bezpečí, lásky a respektu.
Kde jinde bychom se to mohli učit lépe než v rodině. Avšak v rodině i našich týmech platí: „Míra naší otevřenosti je přímo úměrná naší sebedůvěře a důvěře v druhé“
Nečekejte ovšem, že se při prvním pokusu o empaticky otevřenou komunikaci vše podaří a změní. Není to tak jednoduché. I v našem společenství zůstaly dvě děti v danou chvíli uzavřené. A jeden kluk ve své otevřenosti říkal: „chci říct, že se mi zdá, že oni dva se neotevřeli“. I to je v pořádku. Důležité je, že byli u toho a mají zážitek. Zážitek toho, že když se otevřeli druzí nenastalo ublížení, ani zhoršení vztahů. Nastala mnohá objetí, poděkování a větší blízkost a bezpečí. Po celou dobu prosím uchovejte svobodu těch, kdož se nechtějí otevřít a pak znovu a znovu se zájmem otevřete ty dveře, s laskavou otázkou. V našich programech Emočního leadershipu pro lídry firem, taktéž jdeme do vysoké míry otevřenosti, ale ne všichni dospělí to dokážou. Přesto ve všech skupinách vždy výrazně naroste vzájemná blízkost a respekt. Některé skupiny se dokonce po ukončení programu scházejí léta, přestože se fyzicky potkaly jen devět dnů. V tom je síla empatické otevřenosti, která buduje vztahy plné důvěry.
Důvěru nelze nařídit, ani si ji koupit za peníze či dárky. Představte si, že vám v práci šéf nabízí 5 tis měsíčně navíc – důvěřuj mi víc, dávám ti víc peněz. Někdy mám pocit, že to dělají rodiče – dávám ti více dárků, dej mi víc tvé lásky, důvěry. Nefunguje to. Důvěru lze jen získat – svými hodnověrnými, důslednými činy, ve kterých udržujeme bezpečí, vztah přijetí, lásku a respekt k lidem.
Jak získat vzájemnou důvěru? Začněte u sebe a ptejte se, tiše naslouchejte a běžte do akcí:
Jak jsem byl já sám dnes otevřený a empatický?
Projevuje se důvěra druhých ke mně jejich otevřeností?
Vytvářela má komunikace a projevy mého chování prostředí bezpečí?
Sdílím se svou rodinou, dětmi hlubší vnitřní věci?
Umíme v rodině mluvit o nepříjemných věcech otevřeně, s respektem?
Daří se mně odložit veškeré výčitky a obviňování?
Dokážu rozlišit žádost o změnu chování, tlaku, požadavků a útoku na hodnotu člověka?
Co konkrétně můžu u-dělat pro to, aby se nám spolu dařilo lépe?
Rodina je organismus a každý organismus potřebuje zdravou komunikaci.
Pokud selhává komunikace mezi buňkami, pak přichází plíživě stagnace, problémy a krize.
Základem komunikace buněk je zájem o maximální prospěšnost celku a nastavení harmonie. Každá buňka těla má v sobě program své maximální prospěšnosti. Bohužel se zdá, že v našich rodinách a týmech jsme na to zapomněli. Nezbývá, než to svou komunikací a činy vytrvale obnovovat.
S mějte se hezky a rádi přeje Emanuel